Čistý hliník má nízkou hustotu (ρ=2.7 g/cm³) – přibližně jednu třetinu hustoty železa – a relativně nízký bod tání (660 stupňů). Jeho plošně centrovaná kubická krystalická struktura propůjčuje vysokou plasticitu (prodloužení δ: 32–40 %; zmenšení plochy ψ: 70–90 %), což usnadňuje zpracování na různé profily a plechy. Vykazuje také vynikající odolnost proti korozi. Čistý hliník má však velmi nízkou pevnost – s konečnou pevností v tahu (σb) přibližně 8 kgf/mm² v žíhaném stavu, což jej činí nevhodným pro použití jako konstrukční materiál.
Díky rozsáhlým výrobním zkušenostem a vědeckým experimentům byly vyvinuty metody, jako je přidávání legujících prvků a tepelné zpracování pro zpevnění hliníku, což má za následek širokou škálu hliníkových slitin. Začleněním specifických prvků si tyto slitiny zachovávají přirozené výhody čistého hliníku – jako je jeho nízká hmotnost – a zároveň dosahují výrazně vyšší pevnosti s mezní pevností v tahu (σb) dosahující 24–60 kgf/mm². V důsledku toho jejich „měrná pevnost“ (poměr pevnosti k hustotě, σb/ρ) překonává mnoho legovaných ocelí, což z nich činí ideální konstrukční materiály. Jsou široce používány v odvětvích, jako je strojírenství, dopravní zařízení, energetické stroje a letecký průmysl; například trupy letadel, pláště a součásti kompresorů se často vyrábějí z hliníkových slitin, aby se snížila celková hmotnost. U svařovaných konstrukcí může nahrazení ocelového plechu hliníkovou slitinou snížit konstrukční hmotnost o více než 50 %.